Včerejší krásné odpoledne lákalo k pobytu na zahradě. Při pohledu na mé dva krásné syny mě napadlo, jak jsem jim vděčná za vše, co mě naučili. Stejně jako jiní naši blízcí, jsou i naše děti velikými učiteli. Příležitost jimi nabízenou můžeme využít, či nikoli. Volba je jen na nás. Ale pokud si to dovolíme, potom je čas, kdy kráčíme po společné cestě, tím nejkrásnějším darem, který si můžeme vzájemně dát.
Naše děti nejsou v našich životech náhodně. Vědí kdo jsou a proč jsou právě s vámi. Stejně jako Vy i ony mají ve své buněčné paměti zakódovánu svou minulost, dosavadní vývoj i genetickou informaci rodinné linie. Vědí a vnímají mnohem více, než bývá někdy na pohled zřejmé. Když se rozhodneme kráčet po cestách společného životního dobrodružství vědomě, vše náhle dostává další rozměr. A střípky mozaiky nám postupně tvoří krásný obraz, který dává smysl.

A tak jsem šťastná, že mé děti jsou samy sebou. Přirozené ve svém bytí. Spontánní v projevování svých potřeb a emocí. Opravdové v přítomném okamžiku. Co mě naučily? Je toho mnoho. Starší syn je dokonalým životním koučem, pokud se jedná o přijímání věcí takových, jaké jsou. Naučil mě velkorysosti tam, kde já bych dříve užila v rámci výchovy „důslednost a přísnost“. Mladší syn mě rozesmál v situacích, kdy bych se jindy možná chvíli zlobila. Poskytl mi laskavě a opakovaně mnoho možností k rozvinutí mé trpělivosti a klidu. Naučil mě a pravidelně připomínal, že TEĎ je TEĎ a že děti příliš nezajímá…co bude za hodinu nebo za týden. Přítomný okamžik je jedinečný a chce-li se vaše dítko pomazlit TEĎ, co je důležitější? Za deset minut už může být vše jinak.
A tak Vám přeji krásné TEĎ, ať už jste zrovna kdekoli a s kýmkoli. Možná právě s vašimi ratolestmi. A co jste se naučili od svých dětí Vy? Přemýšleli jste někdy o tom?