Zimní slunovrat 2015 u katedrály sv. Víta.
Toto je pokračování příběhu Křišťálových lebek. Jehož první část naleznete zde: https://cestasramonou.cz/kristalove-lebky/#more-373
Ony věhlasné křišťálové lebky jsou však především pojítkem a symbolem velkoleposti Vesmíru a našeho vzájemného propojení napříč prostorem i časem. Neboť ve skutečnosti se vše odehrává v jediném přítomném okamžiku Božského TEĎ a lebky jsou dokonalým komunikačním prostředkem mezi světy a úložištěm informací.
Jedním z mých úkolů v tomto životě je mimo jiné propojení s vědomím křišťálových lebek a být jedním z lidských portálů na planetě Zemi pro vysokovibrační vesmírnou energii, která je s lebkami a jejich vědomím propojena. Vlastně to není nic nového, jedná se o pokračování práce a tvoření z Atlantidy. My zde nyní žijeme novou Atlantidu a dostává se nám podpory pro vzestup do 5. dimenze z celé naší Galaxie. Jsme s láskou podporováni a sledováni. Je to však zcela v našich rukou. Odehrává se zde něco nádherného a my jsme toho součástí, protože jsme si to vybrali a svolili k tomu.
Střípky z obrazu mého poslání a úkolů zde na Zemi jsem skládala postupně. Některé jsem sama aktivně vyhledala, jiné mi byly s láskou předloženy prostřednictvím druhých jasnozřivých nádherných lidí a světelných bytostí. Velice mi pomohlo napojení na Akášické vědomí a pravidelná práce právě s Akášickými záznamy. Jak mými vlastními, tak záznamy druhých. Mé vlastní vědomí se tak postupně navyšovalo a má duše vibrovala ve vyšších dimenzích. Z mých mnoha minulých životů, kdy jsem se věnovala duchovní práci, vyvstávala stále více a důrazněji právě Atlantida. Kromě toho, že mám pracovat s lidmi a pomáhat rozvíjet jejich vnitřní sílu a světlo, jsem byla informována, že mým úkolem je i výrazně podpořit posun planety Země do páté dimenze. Má práce měla být spojena s celou Evropou. Stejně jako mnozí světlonoši jsem si tedy vybrala zrození a život v Čechách, konkrétně v nádherné a magické Praze. Podle starých pověstí českých vyslala kněžna Libuše své posly hledat vhodné místo k založení města, jehož hvězdnou vizi před tím spatřila. Na onom místě v lesích prý tesař právě zhotovoval práh. Budoucí město se tedy stalo Prahou. Jak symbolické! Praha je místem veliké síly. Je jednou z bran do dalších dimenzí Vesmíru. Duchovní pracovníci, šamané, jasnovidci a terapeuti z celého světa sem ochotně přijíždějí pořádat své přednášky a zapojojují se do místních projektů. Oni vědí, co se zde odehrává.
Poté co jsem v listopadu tohoto roku poprvé nechala projít svým fyzickým tělem energii kosmického vědomí, která do té doby trpělivě čekala na mé uvědomění, pocítila jsem ohromnou sílu propojení s Vesmírem a mými aktivitami v Atlantidě. V průběhu ukotvování této energie, jíž jsem měla být jednou z nositelů, jsem si náhle uvědomila během jediného okamžiku další souvislosti. Mozek mi doslova vířil vlnami energie, obličejové svalstvo se mi v průběhu prodýchávání roztřáslo, celá jsem vibrovala. Nejprve jsem měla tendenci zadržovat přijímané v hlavě a krku, ale vědomé dýchání a otevření srdce mi pomohlo celý proces úspěšně dokončit a nechat energii protéci mými chodidly až do Země. Bylo to tak silné. Jestli jsem se před tím domnívala, že jsem zvyklá na vysoké vibrace, potom tato energie několikanásobně převýšila např. mé zážitky s energií Ra-Sheeba. Nejsem však příznivcem nějakého porovnávání a škatulkování, berte to tedy prosím jen jako příměr.
V okamžiku přijetí této energie kosmického vědomí mi bylo vyjeveno, že se jedná o energii propojenou též s křišťálovými lebkami a vědomím Galaktické rady. Navazuješ na svou předchozí práci a poslání v Atlantidě, sdělil mi jasný hlas. Následující dny jsem si zvykala na tuto sílu. Trvalo několik dní, než jsem se opět cítila fyzicky zcela usazená. V srdci jsem ovšem měla velikou radost. Bylo mi doporučeno ukotvovat vědomě tuto energii každý den, nechávat ji protékat mým tělem do matky Země, kamkoli kráčím a v meditacích se napojovat na kruh křišťálových lebek tak, jak jsem to činila v Atlantidě.
S blížícím se zimním slunovratem jsem cítila neklid a touhu být součástí něčeho většího. Doufala jsem v nějaké pěkné setkání s dalšími lidmi na cestě vědomé duchovní cesty. Přišlo mi logické přinést nedávno přijaté vědomí někam, kde se síla duchovního záměru bude dále násobit díky skupinové energii a sdílení. Ale nakonec se události vyvinuly tak, že bych se jen obtížně účastnila akcí, o kterých jsem věděla. Mělo to být tedy jinak. Věděla jsem pouze, že nemám zůstat doma. Během běžných aktivit, kterým jsem se jako paní domácnosti a matka dvou malých dětí věnovala mi náhle přišlo jasné sdělení. Spatřila jsem obraz svatovítské katedrály a samu sebe, jak tam ukotvuji spolu se světelnými bytostmi nedávno přijatou energii kosmického vědomí. Bylo to velice silné a náhle zcela samozřejmé. Že je to správně, jsem poznala podle svého emočního kompasu, jak jsem si své vnitřní vedení pro sebe pojmenovala. Zalila mě radost a pocit nadšení. V těch dnech jsem procházela očistou a již několikátý den nepřijímala žádnou pevnou stravu. Věděla jsem, že pro záměry rituálu to je jen dobře.
Už mnohokrát jsem pracovala s energiemi na různých místech a tak ani tentokrát jsem nic dopředu neplánovala. Dostavit se na určené místo jako fyzický nositel dané energie….klíče…..a uvidí se. Na nádvoří Pražského hradu jsem vešla krátce po sedmé večer. Prostor byl téměř liduprázdný. Očekávaný mumraj spojený s vánočními trhy se nekonal. Stánky byly velice decentní a až vzadu za katedrálou. Pohled nahoru ke špicím katedrály z místa před hlavním vstupem byl impozantní. Vrata byla již zavřena, ale to nevadilo. Vnitřním zrakem jsem spatřila nad věžemi ohromný proud energie, portál směřující nahoru do kosmu. Ještě několik kroků a stála jsem přesně na tom správném místě. Po chvíli vědomého dýchání a ztišení se dovnitř bylo mé vědomí doslova vymrštěno vysoko nad katedrálu a celý areál pražského hradu. Velice zvláštní pocit….za běžných okolností totiž v tomto životě nejsem zrovna příznivcem velkých výšek. Čas nebyl….zastavil se. Byla jsem náhle všude i nikde. Ocitla jsem se kdesi vysoko ve středu Galaktické rady, zároveň byla v těle před vstupem katedrály a navíc i ve středu samé matky Země, kde jsem vnímala přítomnost a sílu obrovských křišťálů zde umístěných. Soustředila jsem se na proudění kosmické energie, prýštící přes mé fyzické tělo nahoru a zase dolů a sledovala jak se ve středu Země propojuje s křišťály, které zde udržují potřebné vibrace. Zároveň mi bylo Galaktickou radou ukázáno z ptačí perspektivy Vesmíru, kolik bytostí v danou chvíli duchovně pozvedá celou zemi. Slunovratové aktivity jednotlivců i skupin se mi zjevily jako světelné body, které se postupně propojily v rostoucí síť. Spatřila jsem ohromnou záři šířící se dále do celé Evropy. Co bylo vskutku nádherné, bylo uvědomění, že i každý jeden jediný jednotlivec může svým zářením výrazně pohnout doslova celým Vesmírem. Samozřejmě záleží na vyzrálosti a výše vibrací konkrétní duše, ale síla každého jednoho z nás je ohromná. Galaktická rada mi předala poselství ohledně dalšího vývoje a našich fyzických těl. Toto poselství bude mnou přepsáno samostatně. Neboť informace mají být předávány. To platí pro všechny světelné posly. Doba anonymity skončila. Nebojte se vystoupit, ukázat kým jste a představit vaše poslání. Konat veřejně, propojovat se a sdílet v nových energiích. Doba se mění a vy s ní. I to mi bylo mimo jiné sděleno. V onom bezčasém věčném TEĎ jsem stála opět v Atlantidě v sále křišťálových lebek a hleděla jedním z portálů napříč časem. Viděla jsem samu sebe stát před vstupem svatovítské katedrály..věděla jsem přesně co se tam odehrává…hleděla jsem sama sobě do očí…vědomá na obou stranách. A pochopila jsem, že mé nynější konání bylo známo mě i Vesmírné radě už tehdy v Atlantidě. Bylo stanoveno, že se to stane. Že budu opět propojena s energií a vědomím, se kterým jsem pracovala už dříve. Nádherný a silný zážitek. Spojit se sama se sebou napříč iluzí prostoru a času. Páteří mi projel silný proud. Spatřila jsem světelný meč, který prošel středem mého těla a z jeho špice vystřelil paprsek dolů do středu Země.
Atlantida je stále živá a její srdce bije. Tento nádherný Vesmírný projekt nebyl nikdy odsouzen k zapomnění. Vesmír nás neodložil, jen s láskou čekal, až budeme opět připraveni. Každý máme tolik času kolik potřebujeme. Jen my sami se můžeme stranit naší velkoleposti. Až plně pochopíme, kým jsme a budeme komunikovat srdcem, pak přineseme nebe na zem tak, jak bylo plánováno.
S láskou a úctou ke každému z Vás.
Ramona